Výuka emoční inteligence ve školách Podej mi žákovskou!

Slyšeli jste někdy v životě tuto větu? Nebo: „K tabuli půjde…“ Vzpomínáte na svého neoblíbenějšího učitele? Jaký byl? Jaká milá příhoda s ním se vám vybaví jako první? A co ten obávaný kantor? Zažili jste někdy ve škole pocit křivdy? Jak se cítíte právě teď, když se na chvíli zastavíte nad těmito otázkami? Všimli jste si, jak lidé ve společnosti ožijí, když přijde řeč na školní léta? Jak si skáčou do řeči a každý se těší, až se dostane ke slovu a řekne „tu svoji příhodu“? Někdy - po letech - si nepamatujeme všechny detaily, možná zapomínáme jména některých spolužáků, co ale z naší paměti vyplouvá nevyhnutelně, jsou emoce. Náš nervový systém přesně uložil každý pocit, a kdykoliv nám je schopný nabídnout ho v nezměněné kvalitě. Dvacet i více let poté, co jsme opustili školní lavice, jsme schopni při vzpomínání cítit tu samou radost, znovuprožít hněv nad nespravedlností, opovržení i smutek i nadšení. Školní léta jsou plná emocí.

Ne tak školní osnovy. Učili vás ve škole, jak to udělat, abyste se nebáli před zkouškou? Jak jasně a pevně argumentovat, když na vás druhý křičí nebo vás ponižuje? Jak bránit svoje hranice? Jak zvládnout záchvat smíchu na koncertě vážné hudby? Jak ustát smutek osamění a opuštění? Zdá se, že tyto lekce zůstaly „na doma“, pro naše samostudium. Že nezbývá, než se spolehnout na své instinkty a nechat se životními zkušenostmi, srážkami, propady a opětovným vstáváním dostrkat k „jakés takés“ zralosti. Kdy, často už v pokročilém věku, se už nezlobíme kvůli maličkostem, s nadhledem a trpělivostí organizujeme své povinnosti v souladu se řádem světa, s laskavostí a respektem přistupujeme k druhým, více než dřív nás před vlastními zisky zajímá služba a pomoc lidem, vážíme si času a krásných detailů… (Někteří.)

Už od konce minulého století se ale množí zprávy z neurobiologických laboratoří, které dokazují, že i našim emocím můžeme dopřát rozvoj a kultivaci. Že existují praktické nástroje, jak je ovládnout a naučit se energii, kterou přinášejí, využít pro svůj prospěch. Ušetřit si tak možná mnohé životní kopance a prohry.

Ještě lepší zpráva je, že tyto závěry nezůstaly jen ve vědeckých statích, ale je stále více příležitostí, jak se naučit práci s emocemi. A dokonce máme naději, že se předmět emoční inteligence opravdu může stát součástí školních osnov. Že se naše děti vedle gramatiky a násobilky naučí konkrétní postupy, jak být stabilní, vyrovnaný, tvořivý, odpovědný za své činy. Zdá se vám to science fiction? V deseti krajích naší republiky například již dva roky – a velmi úspěšně – probíhá projekt ESRO – (Emoční a sociální rozvoj osobnosti ve výchovně vzdělávacím procesu, akreditovaný MŠMT a hrazený ESF), kde se pedagogové sami na sobě seznamují s procesem poznání vlastních emocí a jejich účinného zvládnutí, se způsoby zralé komunikace a možnostmi, jak tyto dovednosti předávat dětem. Pokud máte doma školní dítka, může se vám stát, že se za čas ony stanou vašimi učiteli emoční inteligence. A mimochodem – na co se jich ptáte, když se vrátí z vyučování? „Co bylo ve škole?“ Ptáte se na známky? Nebo na to, co se jim líbilo? Jak se jim dařilo ve vztazích se spolužáky? Co je baví a co nebaví? Co je potěšilo nebo zarmoutilo?
Abyste se školními dětmi „drželi krok“, budeme se v příštích číslech magazínu na pole emoční inteligence vracet pravidelně a podíváme se, co a jak se tam dá pěstovat. Je jaro a to je dobrý čas pro začátek…
 
Autor:Ing. Hanka Havlová
Médium:
Rok:2008