Čekání

Většina z nás nesnáší čekání. Je to jako dívat se na malé dítě, které chce to pitíčko teď a hned.
Já chci to pitíčko. Já ho chci. Pitíčkoooo!“ V ten okamžik většinu dítěti více či méně laskavě vysvětlujeme, proč musí počkat. Je to logické:“ Tady to pitíčko není, bude za 10 minut, až dojdeme támhle.“  

Možná máte pocit, že se to týká pouze dětí, my dospělí jsme přeci zvyklý čekat. Čekáme ve frontách, zácpách, u lékaře, čekáme na kolegy, co chodí pozdě, na děti, na partnera. Někdy by se mohlo zdát, že být dospělí znamená umět čekat. Nikdo z nás to nemá rád, ale jen zcela výjimečně vidíte výbuchy například, že by někdo v ranní špičce na jižní spojce z auta vystoupil a křičel „ Já pospíchám, všichni mi uhněte, protože JÁ pospíchám!“.



To na co máme ale problém čekat je až se ten druhý „ uklidní“. Tak nějak ve většině případů čekám, že druhý člověk je natolik „dospělý“ že prakticky okamžitě zvládne svoje emoce a budeme s ním moci vést rozumnou debatu.  Nevím, jak vy, ale já sama mám s tím „okamžitě se uklidnit“ problém a stejný vidím u druhých lidí. V tenhle okamžik chceme zázrak a nechceme na něj čekat. Dle hesla nemožné na počkání, zázraky do 3 dnů. Stejně tak když se pohádáme, máme pocit, že by to ten druhý měl překonat, tak nějak rychle. No a nedej bože když se omluvíme. To by nám ten druhý měl odpustit ideálně hned. Nechceme čekat.

Velmi je to podobné s tím, pokud se člověk snaží o nějakou změnu sám u sebe. Taky máme rychle pocit, že by to mělo „už být“ a ono to trvá. Lidé sami se sebou rychle ztrácí trpělivost a motivaci.
Čekat a zkoušet a zkoušet a čekat. To je prostě obtížné, nechce se nám.
 
Co z toho?

Autor:Michaela Velechvská
Médium:Faceboook
Rok:2017