Nejsem optimista, příliš optimismu škodí


Nechápejte mě špatně, nejsem ani pesimista. Rozhodně, ale nejsem ryzí optimista.

Vážně si myslím, že přehnaný optimismus může být na škodu.


Jestliže tohle někde řeknu veřejně, popudím dost lidí. Optimismus je nová módní vlna a věty tytu: „Tak se to mělo stát“ a „Na všem, co se děje, je něco dobře“ jsou, stejně jako selfíčka, prakticky povinností, pokud chcete patřit mezi optimisty a tedy lidi, kteří jsou „v pohodě“…
Nebýt optimista neznamená, se v tom špatném, co se děje vyžívat, plácat či se v tom přímo rochnit. Dokonce to ani neznamená, že jste horší člověk a máte horší život.
 „Tak to mělo být“
Tahle věta mi vysloveně vadí, protože lidi zbavuje ODPOVĚDNOSTI za to, co se stalo a BRÁNÍ nim v jakémkoliv rozvoji. Protože proč se snažit poučit se z chyby, když je to vlastně dobře. Tahle zkušenost jim určitě v budoucnosti pomůže. Sice není jasné k čemu, ale určitě ano. Odpovědnost má ve svých rukou vesmír, bůh nebo karma nebo, co já vím co, či kdo. To „Ono“ řídí naše kroky a tedy já jako já jsem v pohodě „Ono“ to má plán, takže proč se snažit, stresovat, měnit, vždyť tak, jak to je, je to dobře.
 
Jedna paní dala na Facebook, že udělala chybu, že se s tou chybou vyrovnává a že se pokusí ji příště neudělat. Podle mě velmi realistický, zdravý náhled na situaci. Já sama za sebe jsem paní zatleskala. Pod jejím příspěvkem se objevili komentáře lidí a nechybělo ono příznačné „Co se ti stalo, je dobře, že se ti stalo“ a „Dobrá zkušenost“. Pokud by si tohle řekla i paní, určitě by si z toho, co se jí stalo, nevzala zhola nic, protože proč? Vždyť je vše v pořádku, tak jak to má být.

Také jsem četla článek, ve kterém paní popisuje, že díky rakovině změnila svůj život. Svůj jídelníček, vztahy, postoj k životu. Lidi její postoj nadchnul, inspiroval. Nic z toho by nebylo, možná ani paní by nebyla, kdyby si v situaci, kdy jí doktoři řekli diagnózu, řekla „Je to tak, jak to má být“. Naopak díky tomu, že si řekla, že věci nejsou dobře tak, jak teď jsou, s nimi začala něco dělat!
 
A žili šťastně až do smrti
Měla jsem řadu příležitostí smluvit s lidmi, pro které byla těžká životní situace „bodem obratu“. Byla tím, co je nakoplo tak, že změnili věci, na které do té doby neměli odvahu. Většina z nich říká, že jim tato zkušenost v životě velmi mnoho dala, že je posunula. Někteří jsou tak daleko, že za ní osudu děkují. Jeden pán mi ale při vyprávění svého příběhu řekl: „No ano, byla to zkušenost, a hodně mi dala. Díky ní jsem se posunul. Ale byla to i velmi drahá životní lekce, a pokud bych se tomu mohl vyhnout, rád bych to udělal.
 
Teď trocha sarkasmu
Znáte teorii, že tím, co si přejeme si to do života i přivoláváme? Zamysleli jste se někdy nad tím, co si do života přivoláváte, když říkáte, že ty těžké okamžiky, byly přesně tím, co jste potřebovali? Pro mě je to jako v jednom filmu. Tam na začátku pán řekl: „Jen do mě. Co mě nezabije, to mě posílí.“ A osud mu to splnil. Celý film je o tom, co všechno se mu stalo.
 
 Moje přesvědčení a moje víra 
Já věřím na to, že je fajn se ze situací, které se mi dějí, poučit, ale upřímně u mnoha z nich bych byla raději, kdyby se nestaly. Argument, že bych to pak nebyla já, neberu. Byla bych to já, ale jiná a nikdo neví, jestli horší nebo lepší. Podle mě není potřeba nad rozlitým mlékem plakat, ale ani jásat. Podle mě jde o to mléko utřít a podívat se, proč se rozlilo a jestli můžu nebo nemůžu v budoucnosti udělat něco proto, aby se znovu nerozlilo. Věřím, že mistrovství života je v tom uhrát dobrou hru, ať už mi život dal jakékoliv karty. Ale jásat nad tím, že máte v ruce černého Petra? To mi přijde jako podvod sám na sebe v situaci, když se dívám na černého Petra ve své ruce a namlouvám si, že je to super!

Tenhle příspěvek je čistě osobní postoj, nikomu ho nevnucuji. Jen ve svém okolí pozoruji současnou módní vlnu odevzdanosti, která se tváří jako přijetí. Takže klidně se mnou nesouhlaste, nikomu svůj postoj nenutím. 
 
Autor:Michaela Velechvská
Médium:Faceboook
Rok:2017