Těžké téma


Víte, co je těžké téma? Odpovědnost za svůj život. Tuhle výzvu si nechávám vždy na konec. Proč? Protože se lidem nelíbí a já si připadám, jako národní buditel.
Někdy si říkám, proč se jim nelíbí? Nechápu. Vždyť jim jen připomínám, že ve svém životě mohou věci měnit, že mohou být spokojení. Ne nezřízeně šťastní každý den, ale spokojení určitě.

Ovšem lidem se nelíbí, že, pokud by myšlenku odpovědnosti přijali, jsou zodpovědní i za to, že jsou v práci či doma nespokojení. Znamenalo by to, že s tím mají a mohou sami něco dělat, že je to jejich volba. Což znamená práci, úsilí, nepohodlí, nepříjemnosti.
A tohle se jim nechce…
A teď to začíná vtipné, protože existují čtyři základní strategie, jak se kdo k odpovědnosti postaví:

Strategie 1: Ostatní by mohli, ale já nemohu / Pro druhé to funguje, ale ne pro mě
Možná je to cesta pro některé lidi. Možná pro mladé. Možná pro bezdětné. Možná pro (doplňte si sami) to jde, ale pro mě a ještě v mé situaci, to nejde.
V tu chvíli připomínám: „Není to o extrémních řešeních. Nemusíte odejít z práce, od rodiny nebo třeba odjet do Afriky.

Strategie 2: Já jsem vlastně spokojený
Celou dobu si stěžují ale ve chvíli, kdy by s tím měli něco dělat, tak jim současný stav vlastně vyhovuje.
To jako vážně?????!!!!!!  Tady nejde o uvědomění si toho, že se mám vlastně dobře.  Je to forma rezignace, protože to ostatní je náročné!
Přiznávám, že v těch to situacích udržet vážnou tvář vyžaduje úsilí. Většinou jim říkám, že by tedy v tom případě měli být šťastní jako blechy. Takže otázka zní: „Jste skutečně spokojení/šťastní, nebo se vám jen nechce něco měnit?

Strategie 3: Vždyť je to dobré takové, jaké to je
Celé je to jen klasický New Age blábol: „Musí to být tak, jak to je“. Z mnoha různých důvodů.
Co já na to? V pořádku, jen pamatujte na to, že nechat svůj život jen tak, jak je, je ve skutečnosti vaše „svobodné“! rozhodnutí.
Všude kolem vás existují důkazy, že převzít odpovědnost za svůj život je možné a účinné.

Strategie 4: Uffff
Tak to je tedy hodně náročné.“ „To je rizikové.“  „To vyžaduje námahu.“
S tím se nedá udělat nic jiného, než souhlasit. Převzetí odpovědnosti je náročné, je riskantní, je těžké…
Tak proč to dělat? Proč se s tím vším vlastně namáhat? Proč nezůstat v jednoduché pozici, že za to může svět?
Protože zaprvé, pokud v té pozici zůstanete, pomalu vás to sní zevnitř zaživa. Budete mít pocit, že situace je na prd a vy jste v ní, bez možnosti s tím něco dělat. Pocit, že to co děláte, nemá smysl, že to dělat nechcete, ale nemůžete přestat… A to vás bude pomalu trávit a otravovat váš život.
Za druhé proto, že „Zisk je odměna za riziko“. Tedy proto, že po převzetí odpovědnosti máte naději. Naději na to, že vyskočíte z krysího závodu a mnoha stejných kruhových objezdů.
S mým pocitem národního buditele souzní přednáška Dana Přibáně (Trabantem napříč Afrikou): „Svět patří těm, co se neposerou“. Uklidňujeme se, že o tom mluvím někdo jiný a je normální. No, i když zrovna u Přibáně říkat, že je normální... :)
Autor:Michaela Velechovská
Médium:Faceboook
Rok:2017