Vztahový omyl


Trocha teorie pro pochopení dnešního tématu
Máme mnoho vrozených instinktů a mezi mini tři „speciální“, které nás zásadním způsobem ovlivňují. Jedná se o nutnost „přežít“, tedy o sebezáchovný instinkt, pak „rozmnožit se“, tedy sexuální nebo také vztahový instinkt a do třetice „někam patřit“, což je instinkt sociální.

Tyto instinktivní potřeby, protože díky technice, penězům, kultuře atd. můžeme, v současné době vyjadřujeme a především naplňujeme jinak než naši předkové v dobách dávno minulých. Tedy sebezáchova není už jen o přežití v jeskyni, ale o pohodlí, bezpečí o kontrole, moci a vlivu.
Rozmnožit se je nám málo, chceme někoho, s kým můžeme být ve spojení, s kým můžeme náš život sdílet, pro koho jsme výjimeční a jedineční. Stejně tak nestačí někam patřit, ale chceme „něco znamenat“ a „mít ve svém konání smysl“. Všichni máme všechny tyto potřeby, ale jedna z nich je obvykle silnější a to dlouhodobě.
To je stručná charakteristika podtypů ve velké zkratce tak, jak je chápeme dnes (možná, že za dalších 20 let to bude jinak). 

Americký lektor enneagramu a kouč Mario Sikora uspořádal potřeby do velmi logických posloupností. Pro ty, kteří mají dominantní vztahové potřeby, systém funguje tak, že pokud jejich vztahové potřeby nejsou uspokojeny, začnou se starat sami o sebe (sebezáchova). To, co je pro ně nejobtížnější, je být ve skupině.
Vztahoví se často domnívají, že pro ně skupina není problém a to z několika důvodu: Mluvíme-li o sociální potřebě, jedná se o to být aktivní, smysluplnou, zapojenou částí skupiny jako celku. A to pro vztahové potíž je, protože stále hledají spojení a ocenění jedním člověkem, což jde ve skupině skutečně výrazně hůř.

Co s tím?
Omyl
Každý je zodpovědný za svoje potřeby a každý si je má umět naplnit sám. To je pravda, pravidlo a doporučení, které říkáme lidem, čtete je v knihách, slyšíte z mnoha stran. Vztahoví si v tomto ohledu připadají znevýhodnění. „Jak si mám potřebu být s někým naplnit sám? To nejde. Já umím být sám, ale nenaplňuje to mou potřebu sdílení a spojení s druhým člověkem.“ Logiku toto prohlášení rozhodně má, ale je to omyl.



Co přesně přináší vztah vztahovým? Dalo by se toho napsat více, ale myslím, že tyto základní body jsou jasné.

Vztahový omyl je zjevný. Domnívají se totiž, že tyto body jim může naplnit jen vztah - partner. Jenže tohle všechno by si vztahoví měli umět dát sami. Když se podíváte na jednotlivé body a na to, co partner přináší, je to všechno něco, co si můžete dát sami. Ať je to pocit smyslu a hodnoty či jistoty.

S tím souvisí, že vztahoví většinou volí sebezáchovu jako strategii přežití, když jim vztah, který mají, nefunguje, nebo když žádný vztah zrovna nemají. Je to pro mě volba z „nutnosti“ a ve chvíli, kdy mohou mít naplňující vztah, sebezáchovu takřka ihned opustí. Důležité je si říci, že sebezáchovou, kterou vztahový opouští, je myšleno, že moje JÁ je nezávislé na tom, co dělá či říká ten druhý. Občas mají lidé tendenci tento pravý smysl sebezáchovy zaměňovat za starost o jídlo a pití (ne, že by to tam nepatřilo).

Pravé mistrovství pro vztahového je umět si dát sám vše, co chci od partnera a mít vyrovnaněji rozloženou pozornost k JÁ a k JÁ a TY. Tedy i ve chvíli, kdy mám fungující vztah mít pozornost na svých potřebách a umět si je naplnit sám, což je ve chvílích, když vztah není funkční, jako poklad, který najdete.

Vztahoví umějí buď dát vše, nebo nic, přičemž ono „nic“ považují za sebezáchovu, protože předtím dali vše a nedostali zpět stejně tolik, nebo to, co potřebovali, takže teď se musejí postarat sami o sebe. Ale tak to není.

Nečekám, že byste z těchto řádků měli radost, ale považuji za důležité pojmenovávat věci správnými jmény. Také neříkám, že je to snadné, každý máme svůj boj/smíření.

Co s tím? Osobní sporný dovětek
Sebezáchovní jsou jako kočky, které se musí naučit být otevřené, přístupné a přítulné.  Musí se naučit mazlit se nejen za podmínek, které stanoví oni sami. Vztahoví jsou jako psi, konkrétně jako labradoři. Ti se na vás stále dívají a čekají, kdy se jim konečně budete věnovat. Umějí si hrát i sami, ale rozhodně je to nebaví tak, jako když si s nimi hrajete. Pozornost si vynucují různými způsoby. Někdy je to milé, vtipné, roztomilé a někdy je to na zabití. 
Autor:Michaela Velechovská
Médium:Facebook
Rok:2017