Cejch nemilovaných

Tenhle cejch má spousta lidí.
Je to skryté, neviditelné znamení vypálené do srdce.
Značka všech, kdo v dětství nezažili od svých rodičů lásku, přijetí, pochopení a podporu.

Příběhy toho, co se v dětství stalo, jsou různé.
Některé děsivé, jiné tak obyčejné a banální, že se až nechce věřit, jak moc dokážou zranit.
Jsou to příběhy dětí, jejichž rodič byl alkoholik.
Nebo těch, jejichž rodiče byli neustále v práci, aby zajistili rodinu, a když přišli domů, neměli už sílu ani chuť dávat lásku.
A také příběhy dětí, které měly všechen „servis“, ale žádný zájem, podporu ani přijetí takové, jaké jsou.

Rodiče to často neuměli jinak.
Nikdo je to nenaučil.
Život se s nimi možná také nemazlil, a tak tenhle cejch – tohle zranění – předali dál svým dětem.
Určitě nechtěli, ale stalo se.

A dnes ti lidé mají své vlastní rodiny, děti nebo partnery.
Mnozí z nich bojují s tím, aby byli pro druhé „dostupní“ – a tou dostupností nemyslím být na telefonu, ale být opravdu přítomní.
Bojují s tím, jak dávat a projevovat lásku. Ať už je tvůj jazyk lásky jakýkoli, v každém doteku, službě nebo slově by mělo být cítit, že to pro tebe něco znamená – že to děláš s myšlenkou na druhého.

Podobný boj se odehrává i ve vztahu k dětem.
Někdy je to snazší, protože jsou malé a otevřené, ale dlouhodobě… je to boj.

Po „nemilovaných“ se chce, aby dávali něco, v čem sami nemají jasno – co to vlastně je, jak se to dává, nebo mají strach lásku projevit, protože co když to nevyjde a znovu to zabolí?

A tak, jako u jiných nenaplněných potřeb, hledáme náhražky:

  • v práci (workoholici, kteří „to dělají pro rodinu“),
  • v koníčcích (sport na vysoké úrovni, ale svoji rodinu milují nejvíc na světě),
  • v materiálních věcech (dárky, nakupování),
  • v přehnané pozornosti (být neustále spolu – s partnerem nebo s dětmi),
  • v přátelích,
  • nebo prostě v mobilu.

Nic z toho není samo o sobě špatně.
Když tě práce baví a naplňuje, je to skvělé – pokud jsi zároveň ochotný otevřít srdce lidem, které miluješ, aby tě mohli opravdu vidět a cítit tvou lásku.

Vidím lidi, kteří se svým cejchem dokázali poprat.
Už to není zámek na srdci, jen znamení, že to pro ně někdy není jednoduché.
Vidím i ty, kteří s tím bojují, a fandím jim – protože je to boj o vlastní život.
A pak jsou i tací, kteří ten cejch stále mají, srdce zamčené na mnoho petlic a pocit, že dělají všechno pro druhé… jenže to „všechno“ je často náhražka. Jako když místo bonbonu dáš druhému jen obal.
A nakonec i ti, kteří mají pocit, že tak to prostě je, a nechápou, o jakém „víc“ se vlastně mluví.


Co s tím?

První krok je přiznat si to.
Možná dáváš druhým péči a servis, ale ne vždy lásku, podporu a přijetí.

Začni hledat okamžiky, kdy ti to jde.
Sleduj sama sebe – kdy, kde a s kým se dokážeš otevřít? Jak to ten druhý pozná?

Terapie může být cesta, ale i nemusí.

Zkus vědomě pracovat se svou představivostí – najdi v sobě lásku k člověku, na kterém ti záleží, a představ si, jak proudí ze srdce ven.
Někdy stačí pohled z očí do očí – ten řekne víc než celý proslov nebo uvařená večeře.

I s tímto se snažíme lidem pomáhat na našich zážitkových seminářích.
To jsou chvíle, kdy spolu bojujeme za plný život.
A já fandím vším, co mám, aby to každý z nich zvládl.

Těch, kdo nesou tohle znamení, je mnoho.

Mým největším přáním je, aby bylo co nejvíc těch, kteří dokážou tenhle řetěz přerušit – a nepokračovat v něm dál.


Autor:Michaela Velechovská
Médium:web
Rok:2025