Co je sebeuvědomění? Co je ono tajemné „vědomí“?

Stále lidem opakuji, že hlavní je VĚDOMÍ.
V emoční inteligenci je základním stavebním kamenem pro sebeuvědomění.
Považuji to už dávno za tak jasné, že mě ani nenapadlo, že někdo neví, co to je.
Naposledy mi to připomněla paní, která se mě na závěr mého dlouhého monologu o tom, jak moc jí vědomí pomůže, zeptala: „Výborně, a teď co je to vědomí a jak se to dělá?“
Přiznávám, byla to pro mě trochu sprcha.

Chcete teorii nebo praxi?

Asi začnu trochou teorie.
V rámci antropologie na vědomí narazíte u definice člověka a toho, čím se liší od zvířat.
Vědci zjistili, že protože i zvířata umí cíleně používat nástroje, to hlavní a zásadní, co nás od nich odlišuje je, že si uvědomujeme sami sebe, své konání, a můžeme sami na sebe nahlédnout.
V některých přístupech ( třeba u enneagramu) se mluví o „pozorovateli“ jako o nástroji, který rozvíjí vědomí.
Znamená to, že si máte představit sama sebe jako nezúčastněného pozorovatele nejen dané situace, ale především toho, co se ve vás samých děje.

„Co je po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně.“ W. Shakespeare

Slova vědomí, uvědomění, sebeuvědomění, sebereflexe, reflexe, ale i nadhled jsou v mnoha ohledech to samé, jen některá více akcentují vnitřní svět. Prakticky je to ale jedno a totéž.
Znamená to, že si člověk uvědomuje sám sebe a svět kolem sebe.
Lidi neslyším mluvit o tom, že by chtěli mít vědomí či být vědomí.
Ale o tom, že si přejí zachovávat si více nadhledu, je slyším mluvit poměrně často.
Upozorňuji na to proto, že vědomí není žádný „ezoterický pojem“.
Je to jen jiné jméno pro to, co všichni známe a chceme.


Praktické projevy nedostatku sebeuvědomění

„Jak můžu být šťastná, když on…„ říká mi paní na konzultaci.
Ptám se jí: „Takže jste závislá na jeho náladě?.“
V ten okamžik se ozve: „Ne, to nejsem! Já umím být šťastná“.
Paní vůbec nedošlo, že si ta dvě sdělení odporují.
Proč?
To je právě příklad nedostatku sebereflexe.
Projevem vědomí by byla reakce: „Aha, to se mi nelíbí, ale je to tak, jsem závislá na jeho náladě“.
Před mými zraky se odehraje partnerská hádka, padají silná slova, pán křičí.
Ptám se ho, co cítil. „Nic, byl jsem úplně v klidu, potřebuju jen, aby pochopila, že…„
Pán to myslel úplně vážně, jen vůbec si neuvědomoval, jak je vytočený.
To je příklad nedostatku vědomí.
Projevem vědomí by bylo: „Příšerně mě naštvala, když řekla…“
„Já jsem nesmírně citlivý člověk“, bylo prohlášení poté, co jedna paní na semináři velmi hrubým způsobem urazila jinou paní a vůbec si toho nevšimla.
„Tam to bylo úplně v pohodě“, prohlásí pán po odchodu z jednání, kde došlo na konflikty, obvinění a urážky.
Pamatuji si, jak jsem se na něj dívala s úžasem v očích.
„Mně jde hlavně o rodinu“, říká manažer, když se ho ptám, kolik času rodině věnuje, neboť mluví o tom, že toho má v práci hodně.
Jsem nenechavá: „Tak kolik a kdy?“
„Když mám v práci hotovo.“
Hmmm, a kdy naposledy jste šli z práce s tím, že máte hotovo?

Podobných příkladů mám asi milion.
Ukazuje se na nich, že bez vědomí není změna možná.
Bez vědomí se topíme v tom, co se děje a jsme bezmocní.

Co je tedy vědomí?

Vracím se k metafoře pozorovatele.
Představte si, že zatímco tohle čtete, tak u vás stojí někdo, kdo vidí, že čtete a zároveň vidí i to, co si u toho myslíte a cítíte.
To, co „vidí“ je vědomí.
Pokud se člověk dívá na svoje vnitřní procesy, je to sebeuvědomění.
To, že vidí je onen pocit nadhledu.
Je to jako když plavete v rozbouřeném moři a někdy nevíte, co je nahoře a dole, jestli plavete ke břehu nebo na otevřené moře.
Je to pocit, že se topíte.
To je nepřítomnost vědomí.
Člověk je plně pohlcen tím, co se mu děje.
Vědomí je okamžik, kdy v rozbouřeném moři máte najednou chvíli hlavu nad hladinou a zorientujete se.
V tyto okamžiky se můžete nadechnout a člověk přirozeně pocítí naději, že se z toho dostane.
 
Jak to dělat v praxi aneb Tři kroky k naději
 

  1. Na počítač, ledničku a do peněženky (třeba mezi drobné), si dejte vizitku, na níž bude napsáno
    „Jak se TEĎ cítíš?“ nebo „Vědomě se nadechni“.
    Oboje vede vaši pozornost k uvědomění si vás samých, nebo situace.

  2. Když s někým mluvíte, zkuste si u toho představit pozorovatele.
    Tedy vidět situaci jako někdo, kdo stojí vedle vás, sice se dívá na situaci, ale vidí i vaše myšlenky a pocity.
    Pozor, pozorovatel (vědomí) věci vidí, tak jak jsou a NESOUDÍ JE!

  3. Několikrát denně si položte otázku:
    “Kam jde teď moje pozornost?“nebo „Nad čím přemýšlím?“.
    Lidé jsou často překvapení tím, nad jakými nesmysly přemýšlejí, pokud si to uvědomí.

 
Jedna osobní
Nejvíce mě zasahuje věta: „Nemusíš věřit všemu, co tě napadne“.
Když jsem ji slyšela poprvé, přišla mi trochu hloupá, nudná, nevýrazná.
Teď je to jedna z mých nejsilnějších vět, které si pro sebe opakuji.
To, že mě to v tento okamžik něco napadlo, neznamená, že je to pravda.

Autor:Michaela Velechovská
Médium:Facebook
Rok:2017
Další články