VEVA CZ

specialista na emoční inteligenci a enneagram

Většina lidí chce být šťastná.

Možná od nich neuslyšíte, že přímo šťastná, ale určitě alespoň spokojená.

Mimochodem už jen to, jak říkáme, že chceme být spokojení, místo šťastní, něco znamená.

Štěstí vnímáme jako poměrně intenzivní pocit s tím, že je to něco „velkého“ a máme dojem, že člověk nemůže být šťastný pořád.
Spokojenost je pocitově jaksi menší, chudší, ale zdá se lépe dosažitelná.

Často je za tím podvědomě schovaná úvaha:
„Šťastná nemůžu být pořád, ale spokojená bych být mohla.“

Na druhou stranu, proč si klást malé cíle?
Proč si rovnou neříct:
„Chci být šťastná i spokojená, jak jen to bude možné!?“
Máme-li v sobě touhu být šťastní a spokojení, stačí jen málo.

Zrealizovat to!

Nebo že by to tak snadné nebylo?

V první řadě musíme zjistit, co nás dělá šťastnými.

Jednoduchá otázka zdálo by se…

Když jsem ji postupně pokládala řadě lidí, odpověděli mi obvykle, že je činí šťastnými jejich zdravá rodina, dobrá práce, příjemné domácí prostředí atd. Slyšela jsem typické věci, které chce každý.

Jenomže kdyby to tak opravdu bylo, měli bychom důvod tančit a usmívat se každý den, protože mnoho z nás má skvělou rodinu (snad jen kdyby partner víc uklízel…), výbornou práci (i když pořád jsou nějaké problémy…), máme kde bydlet, protože máme místo, kterému říkáme domov (sice není vymalováno už 5 let, ale…) a takhle bychom mohli pokračovat.

Takže jak se říká, zpátky na stromy.

Položme si otázku, co nás činí bytostně šťastnými, a zapomeňme na všechno, co se obvykle říká.

Po čem doopravdy toužíte?
Kdy se vaše srdce rozzáří a naplní?



Právě to jsou chvíle, kdy jste šťastní - všímejte si jich.
 

Jestliže víme, co nás činí šťastnými, proč danou věc neděláme častěji?
Jedna moje kamarádka miluje chvilky, kdy je v bytě sama, má svůj klid a pohodu.
Naposledy měla takový čas pro sebe, byť na půl dne, asi tak před šesti měsíci.
Kamarád zase zbožňuje hory, úplně se rozzáří, když o nich mluví, ovšem naposledy byl někde před rokem.
Odpověď si na dotaz, proč se více nevěnujeme svému štěstí, často je, že máme na práci jiné věci. 
Musíme dělat něco moc a moc důležitého a kromě toho také musíme brát ohled na lidi okolo sebe.

Vlastní štěstí prostě není na pořadu dne.


Přitom je velký rozdíl mezi někým, kdo je otrávený a někým, kdo ví,
na co se může těšit, nebo žije z toho krásného, co zažil.

Jakmile nejsou naše potřeby dlouhodobě naplňované, tak: 
1. Pociťujeme to nejdříve jako jakýsi neklid (člověk ani neví z čeho)
2. Pak nespokojenost (nic není špatně, ale dobře to také není).
3. Postupně jsme čím dál víc napružení (tehdy už člověku vadí snad všechno, i to co mu obvykle nevadí)
4. Následuje zlost, kterou projevujeme různě: mlčením, sarkasmem, kritickými poznámkami, ponižování druhého atd.
(mimochodem enneagram, popisuje i devět způsobů, jak projevujeme zlost)
5. Pak někdy následuje výbuch (pláč, křik, výhružky, výčitky, scény…).

Znáte to u sebe? Jaké to bude, když to takhle necháte další 1 rok? dalších 5 let? dalších ....
 

Německý a americký psycholog Erich Fromm ukazuje, že lidé mají tendenci k tomu, aby stále chtěli něco mít, místo toho, aby prostě byli.
Což známe všichni v tom, že svoje štěstí často „podmiňujeme“, nebo si ho neumíme užít ve chvíli, kdy ho skutečně máme.

Na trojúhelníku již téměř klasického přesvědčení „Konat - Mít - Být“
je vidět, že nejčastěji máme pocit, že musíme konat, abychom něco měli a teprve když to máme, budeme šťastní.

Zradou je, že mnoho z nás zůstane chycených jen mezi Konat a Mít.
Tedy kupříkladu budu spokojená sama se sebou, až budu hubenější (typický omyl mnoha žen).
Žena se tudíž pustí do hubnutí, najde si výživového poradce, lépe jí, cvičí atd.
Pak skutečně zhubne, ovšem pocit vlastního uspokojení a štěstí trvá jen asi tak pět minut.
Pak zase začne vidět nějaký ten špíček, faldíček či nedokonalost a má pocit, že je znovu potřeba s tím něco dělat.
Čili spokojená sama se sebou vlastně není nikdy.

Ono podstatné je BÝT, tedy vnímat a užít si přítomný okamžik, kdy jsem sama se sebou spokojená.

Trik je v tom, že často, když je člověk spokojený, není to proto, že se snažil (Konal), ale protože si toho zrovna všimnul (tedy Byl).
Takže jak praví Erich Fromm:
„Cesta ke štěstí je méně konat, nečekat na to až budu mít
(dobrou práci, toho pravého, až mě povýší, až budeme mít byt, až budeme mít dům, až budou děti větší, až budeme v důchodu atd.),
ale více být."

„Kam jde naše pozornost, tam jde energie, tam se odehrává náš život.“



Toto je jedna z nejmoudřejších vět, které kdy uslyšíte.

Říká, že náš život vytváří to, čemu věnujeme pozornost, nebo nám naopak ukazuje, kudy nám život utíká mezi prsty.

Čili chce-li být člověk šťastný či spokojený, je potřeba věnovat větší pozornost štěstí, což znamená hledat a všímat si okamžiků, kdy jsem šťastný a spokojený.

Je to podobné, jako když sedíte u přátel na zahradě, je krásný večer,
příjemně se bavíte a vy přesto v duchu přemýšlíte nad tím,
co podniknete příští týden nebo co vás čeká v pondělí v práci.

Nemáme čas své štěstí vnímat, natož si ho užít.

Věnujeme totiž pozornost tolika jiným věcem, že ani nestihneme zaregistrovat četné šťastné chvíle, které v životě máme, aniž jsme se museli nějak zvláště snažit je vytvářet.

Opravdu stačí si jich všimnout!

Jenomže naše pozornost, jak ukazují vědecké pokusy, je ponejvíce soustředěná na věci mimo nás.

Jistě spíše zaregistrujeme krásné šaty hostitelky, atraktivitu jídla na stole, či jaký má kamarád nový telefon, než abychom zaznamenali, že se na nás náš partner usmál a jak je fajn být spolu.

Zaměřování pozornosti je potřeba vytrvale trénovat stejně tak, jako například schopnost soustředit se na práci.

Zkuste následující maličkost.

Až budete mít po práci a budete cokoliv dělat, položte si otázku:
„Co právě teď dělám? Čemu věnuji svou pozornost?“

Možná budete velice překvapení.
Všimněte si, že jste šťastní.